Někdo může namítnout, že to je problém pouze lidí s nižším vzděláním, řeknou: uč se a tomuhle všemu se vyhneš. Až tak tomu zas nevěřím, ba naopak. Jelikož čím více jsem studovaná, tím větší je pravděpodobnost, že buď budu muset jednat neslušně, anebo se o to více nechám ponižovat. Mé dobré vzdělání mi totiž zaručí styk s vlivnějšími lidmi a firmami, u kterých je takové chování trendem. Jestliže tedy budou vůbec ochotní mě zaměstnat, neboť jsem bez praxe a zkušeností. Snad budu mít větší šanci, když budu na správných místech podlézavec a patolízal a na jiných správných místech budu druhým lidem plivat do tváře – řeknou si, že v tom umím chodit.
Vidím to na svém bratrovi, aby měl celkem slušnou výplatu, musí držet hubu a krok a překousnout sebe a svoje názory, i když ví, že má pravdu, i když se mu to nelíbí, musí mlčet a často si musí nechat líbit všelijaké ponižování a shazování vlastní hrdosti. A když si chce být skutečně jist a ošetřit si své postavení, nesmí dát lidem pod sebou šanci a nesmí je brát sobě rovné.
Tady je ten prvotní kámen úrazu. Já nikdy nepochopím, jak se někdo nad někoho může vyvyšovat – všichni jsme lidi a je docela jedno, z jaké rodiny, z jaké společnosti, s jakým vzděláním, a s jak tučným bankovním kontem. Pořád jsme jenom člověk a člověk.
Já vím, že je to přirozených chod věcí – vývoj společnosti, ale nezdá se mi to moc pěkné, že jsme nuceni být takovými. A není jiná šance, pokud se nechci ponižovat, nemám takřka jinou možnost, nebo spíš žádnou.
Je v podstatě nemožné něčeho dosáhnout a něco dokázat – na jakémkoliv poli působnosti, aniž bych nebyla vyčuraná mrcha vědomě šlapající po dalších lidech.
Je mi jasné, že všude to tak nefunguje, ale přesto někde ano.